Můj blog
Člověk žije v okamžicích. Cokoliv prožíváme ve svém životě, skládá se z jejich bezpočetné řady, vnímáme je většinou v souvislých řetězcích, jako obraz skutečností, jako realitu kolem nás, jako tok života. Prožíváme okamžiky všelijaké, mnohé ani nevnímáme, jiné v nás probudí emoce a zanechají v našem vědomí nejen hluboké vzpomínky, ale hluboké stopy.
Jako průvodce jsem se při jedné s častých prohlídek historického města setkal s dvojicí starších lidí, kteří přijeli do Českého Krumlova po prvé. Lidé cestují z různých důvodů, pracovních i soukromých, chtějí poznávat, odpočinout si, nebo se jen tak zabavit, kouknout někde jinde.
Tato dvojice starších návštěvníků měla důvod pro návštěvu Českého Krumlova úplně jiný. Po celý svůj dosavadní život si přáli navštívit místo odkud kdysi přišli. Nyní přijeli, byli na místě odkud přišli, plní vzrušujících pocitů a dávných vzpomínek na jejich dětství.
Hallo, Guten Tag- představili jsme se, usmáli na sebe a pomalu rozpovídali. Dověděl jsem se, že Hilda a Artur (jména jsou záměrně pozměněna) si vyplnili svou dlouholetou touhu, uvidět opět svou rodnou zemi a místo, kde se narodili. Bylo jim dvanáct roků, kdy jako děti musely se svými rodiči odejít. Ihned mne napadlo a vzpomněl jsem si na obecně známe kauzální vztahy příčin a následků, a že jeden z následků Druhé světové války bylo i nucené vysídlení původního, německy mluvícího obyvatelstva nejen z Českého Krumlova. Děti, které se svými rodiči museli odejít to pochopit neuměly.
Dnešního dne se tedy vydali z Vídně a konečně po 60- ti létech přijeli. Přijeli bez nenávisti, jen se svým v hloubi duše skrytým zármutkem. Paní Hilda celou procházku městem proplakala. Pláč ji pomáhal uvolnit zármutek z její duše, pomáhal ji po tak dlouhé době vyrovnat se svou dětskou minulostí. Z obou sourozenců to byla ona, která prožitek minulosti a realitu současnosti vyjádřila emocionálním pláčem, která prožívala okamžiky uvolňující její časem zanesený, ale stálé v ní přetrvávající konflikt. Oba viděli a vnímali, jak je to kdysi jejich město úplně jiné, svobodné, plné života s nádechem světovosti.
Připomněli jsme si naprosto rozlišné cesty společenského vývoje v Československu a v Rakousku, a také proč díky svému osudu nakonec přece jenom měli štěstí, vyrůstat v sousedním Rakousku ve svobodě a demokracii.
Brzy po válce Československo zatratilo demokracii budovanou za první republiky a vydalo se na cestu brutálního komunismu pod vedením Sovětského svazu. Sovětští a američtí vojáci svým vítězstvím nad nacionálním socialismem osvobodili svět od hrůz tohoto režimu, netušili však, že nakonec umírali pro opětnou nesvobodu a opětnou atmosféru strachu. Po dlouhých létech života pod komunistickou diktaturou, ve světě lži, pokrytectví, nespravedlnosti a korupce, násilí, šedi, strádání a nesvobody dospěl rozpad tohoto omezeného, nesvobodného, lidské mozky otupujícího systému ke svému konci.
Berlínská zeď padla. Postupný rozklad SSSR umožnil tento proces změn. A tak se i v Československu stali z mas pracujících lidé, jednotlivci se jmény a tváří, lidé dnes žijící v demokratické společnosti.
Česká republika je dnes demokratickým státem, je součástí Evropské unie a spojenecké aliance Nato.
I proto dnes dochází k takovým to setkáním, kdy máme navzájem co objevovat, hledat vysvětlení a společně prožívat razantní okamžiky změn.
Skvělý základ pro vyjasňování nedávné minulosti tehdejších obyvatelů regiónu Šumava, Bavorský Les a Horní Rakousko nabízí dnes v Českém Krumlově skvěle zachovalé fotografické dílo českokrumlovského fotografa Josefa Seidla. Na 140 tisících negativech ve formě skleněných desek zachytili Josef a jeho syn František tehdejší předválečnou dobu i s jejich tehdejšími obyvateli. Díky dotací z EU jsou jimi tehdy vytvořené fotografie již v digitální podobě a mnoho z nich i na webu. Pro mnohé se zde nabízí možnost znovu oživit tenkrát zachycené okamžiky a snad i při takových to setkáních hledat svou vlastní cestu k pochopení stále více se vzdalující minulosti.
Mám radost, že hranice v Evropě přestaly mít smysl, mám radost, že takovýchto setkání přibývá stále více. Okamžiky minulosti plynou do okamžiků přítomností a jen ve vzájemném přátelství a komunikaci je možno nalézt cestu k vyřešení dávných, pod vrstvou ušlého života zanesených konfliktů.
Radomír Markovič
|